Světelné schéma ve fotoateliéru: od jedné lampy k hotovému výběru snímků

Schéma se nestaví tak, že se rozsvítí všechno a pak se ubírá. Opačný postup je spolehlivější: v temném nebo alespoň zatemněném ateliéru se zapne jediné světlo a s ním se pracuje tak dlouho, dokud snímek nedává smysl sám o sobě. Teprve pak se přidává druhý zdroj, a to vždy s konkrétním důvodem — něco zesvětlit, něco oddělit, něco naznačit.

Tři veličiny rozhodují o výsledku víc než značka lampy. První je směr: světlo zepředu tvar potlačuje, světlo ze strany a mírně shora ho vytváří. Druhá je velikost zdroje vzhledem k objektu: velký softbox blízko obličeje dává měkký přechod mezi světlem a stínem, malý reflektor z dálky dává tvrdé, ostře ohraničené stíny. Třetí je vzdálenost, protože intenzita klesá se čtvercem vzdálenosti — když se lampa posune ze dvou metrů na jeden, dopadá na objekt zhruba čtyřnásobek světla a zároveň se zdroj stane relativně větším a měkčím.

Z toho plyne praktický důsledek, který začátečníci často objeví až po několika focení: většinu problémů se světlem nevyřeší nákup dalšího vybavení, ale posun stativu o půl metru a mírné natočení zdroje. Fotografie se v ateliéru ladí nohama.

Pozadí je plocha, kterou se svítí samostatně. Jeho odstín na snímku nezávisí jen na barvě materiálu, ale hlavně na tom, kolik světla na něj dopadne. Stejná šedá role může vyjít téměř bílá i téměř černá — rozhoduje vzdálenost objektu od pozadí a to, jestli na plochu míří vlastní zdroj.

Nekonečná papírová role se věší na horní tyč a rozvíjí se po podlaze do mírného oblouku, takže mezi svislou a vodorovnou částí není viditelný přechod. Papír se snadno pomačká a ušpiní, ale poškozený konec se odstřihne a role se posune. Textilní pozadí je skladnější a odolnější, obvykle však potřebuje vyžehlit nebo napnout. Vinylové plátno snese vlhko a snadno se otře.

Praktické pravidlo pro čisté bílé pozadí: objekt postavit dál od plochy a pozadí nasvítit zhruba o jeden až dva stupně jasněji než model. Pro tmavé pozadí platí opak — objekt blíž ke světlu, dál od plochy, a klíčový zdroj usměrnit tak, aby na pozadí nepřetékal.

Vestavěný expozimetr fotoaparátu měří odražené světlo a snaží se scénu převést na střední šedou. U bílého pozadí ji proto podexponuje a u tmavé scény přesvětlí. V ateliéru se tomu předchází dvěma způsoby: expozimetrem na dopadající světlo, který se drží u tváře modelu a měří světlo přicházející ke scéně, nebo prostě kontrolním snímkem a jeho vyhodnocením na displeji.

Histogram je jednoduchý graf: vlevo tmavé tóny, vpravo světlé, výška sloupce říká, kolik pixelů daný jas má. Neexistuje jeden „správný“ tvar — portrét na bílém pozadí bude přirozeně nakloněný doprava, snímek na černém doleva. Sledují se hlavně okraje. Sloupec naražený na pravou hranu znamená vypálená místa bez kresby, což se u pleti nedá zachránit. Sloupec sražený k levé hraně znamená černé plochy bez detailu.

Pomocníkem je zvýraznění přepalů na displeji. Blikající plocha na pozadí bývá v pořádku, pokud má být bílé; blikající čelo nebo rameno je varování a snímek se opakuje s nižším výkonem lampy. Barevný histogram po kanálech odhalí ještě jednu častou situaci — červený kanál přeteče u pleti dřív než ostatní, přestože souhrnný graf vypadá v pořádku.